Baví vás učení slovíček? Jak se je vlastně učíte? Co vám přitom nejvíc pomáhá? Jak se u toho cítíte? A jak se cítíte, když máte nové slovo použít v praxi?
Metod, jak se učit slovíčka, je celá řada. Podstatné je najít tu, která vyhovuje přímo vám – cítíte se u ní dobře, učíte se rychle, a hlavně vám v hlavě novinky zůstanou. Každému totiž vyhovuje něco jiného. Někomu se stačí na slovíčko podívat a “otiskne” si je do hlavy. Někdo si ho musí několikrát napsat, někdo si ho kreslí. Někdo je musí slyšet. Někdo si je musí říkat mnohokrát nahlas. Někdo hledá možnost, jak si slovo nebo situaci “ohmatat”.
Já si je musím prostě a jednoduše představit – a tím, jak to funguje, bych vás teď chtěl provést. Tato metoda totiž může působit i jako základ pro metody ostatní.
Samotné slovíčko nikdy neberu jako osamocenou jednotku, není to izolovaný prvek. Není to pro mě třetí řádek odspodu v sešitě, tam, kde mám na papíře flek. Slovíčko pro mě nejsou písmena, ale jeho obsah – význam – musím před sebou vidět, musím si ho představit.
A k tomu je důležitý kontext. Slovo si zařadím do nějaké typické, nebo úplně bláznivé situace. Čím střelenější, tím lepší. Důležité ale je, aby situace byla pro nové slovo typická, aby v něm moje nové slovo “zářilo”. Ideální je, pokud je taková situace ještě spojená s emocí. Čím silnější emoce, tím se slovo lépe pamatuje.
Čili: slovo – kontext – situace – emoce.
To ale není všechno. Musím se přitom cítit dobře, musím mít na učení chuť. Musím být v příjemném prostředí. Novinky se pak snažím aktivně vstřebávat, nikdy tuhle část učení neberu jako “cpaní si něčeho do hlavy pod tlakem”. Tak to nejde. Nesmí to být zautomatizované. Dril by měl přijít později, teď je důležité jasné a silné propojení význam – kontext. Tím to ale nekončí – protože ani tohle všechno nezaručí, že vám slovo v hlavě zůstane. Důležité je opakovat. Jak? To si povíme příště!