Připadá vám, že jsem se zbláznil? Mít radost z vlastních chyb a ještě to oslavovat? Ano, přesně to a nic menšího. Když uděláte chybu, je to důvod k oslavě! Proč? Stále hodně studentů se při chybování cítí špatně, chybu berou jako osobní selhání. A docela jim rozumím.
Často se mi v téhle situaci vybaví fotka ze sešitu, kde jeden školák na prvním stupni základní školy psal diktát. Text byl dlouhý skoro na celou stránku. Červeně v něm pak byly označené dvě chyby a pod diktátem byla červená 3. Schválně jsem si dal práci a spočítal, kolik chyb na podobné úrovni v něm mohl ten školák udělat. Bylo jich skoro 60. Tzn. poměr 58:2. Absolutně neadekvátní ohodnocení, nulová motivace pro školáka do budoucna.
Já takhle chyby nevnímám. Chybu beru jako šanci. Tím, že poznám, kde a jak chybuji, můžu na sobě zapracovat, a tak se posunout dál. Díky chybě vím, kudy cesta nevede. Teprve když poznám, co neumím, tak se na to můžu pořádně zaměřit.
Představte si malé dítě. Když se učí chodit, mluvit, když testuje věci ve svém okolí. Většina jeho aktivit jde cestou pokus – omyl. Z chyb se ale nehroutí, necítí se kvůli nim špatně, ale naopak z nich těží. Stále. Každý den, každou minutu, každou vteřinu. A tím se posouvá dál.
Chyba je zkušenost. A každá zkušenost je dobrá. Dává totiž šanci na nápravu. Navíc tím, že si chybu uvědomíme, tak si tuto situaci budeme lépe pamatovat, v hlavě nám zůstane s ní spojené i správné řešení. Proto je důležité se z chyb radovat. A nejen to. Klidně bych řekl, že je potřeba každou svou chybu obejmout a hýčkat si ji. Svítí nám totiž ve tmě nejistoty a ukazuje správnou cestu.
